Před námi se tyčil obrovský kopec. Výstup na něj by znamenal jít v terénu tak ostrém, že byl téměř kolmý. Podle map to byly dva krátery vedle sebe ve výšce okolo 2800 m.n.m. S Michalem jsme se zastavili na úpatí kopce a dali si svačinu. Michal chtěl zavolat své mamě z Etny. Já mezitím dál chálkoval, ale v tom jsem zahlédl pána v oranžových kraťasech, jak jde k nám. Hned jsem upozornil Michala, že to je ten pán, co si čistil zuby na benzínce. Pán se usmíval a dál pokračoval směrem k nám. Byl již u Michala, když v tom se pán nahnul k jeho telefonu a začal do něj hulákat něco ve stylu: “Jé, čau mami” a poté zase pokračoval dál nahoru. Sotva jsme se stihli s Michalem uvědomit, že to je další Čech na Etně, už se pán vracel zpátky ze shora k nám. Řekl nám, že po cestě nahoru už chodí průvodci a že ho nechtěli pustit dál. Dohodli jsme se, že půjdeme společně nahoru jinudy.

Obešli jsme kopec, aby na nás nebylo vidět a začali stoupat nahoru. Bylo to dost náročné. Nohy se mi bořily do písku až mi to klouzalo. S Michalem se nám i blbě dýchalo. Ve výsledku jsme nahoru lezli po čtyřech. Zatímco jsme tam s Michalem umírali, pán v kraťasech byl již téměř nahoře. Pokaždé zastavil, aby na nás počkal a pak stoupal dále, jako by chodil po rovince. Na Etně se rychle měnilo počasí, takže jakmile jsme vystoupali až nahoru, padla tak hustá mlha, že nebylo vidět ani na 2 metry dopředu. 

Pokračovali jsme po okraji jednoho kráteru ke druhému. Po pár minutách se mlha rozplynula a my mohli vidět tu krásu. Černé kameny se promíchaly s červenými a se sírou, což vytvořilo nádherný kontrast. Když jsem si sahal na kameny, některé byly horké a z určitých míst v zemi šla pára. V tu chvíli jsme byli 2 800 m.n.m. Byl to úžasný pocit.