Jak formuje vězení genderové role?
Autorka článku: Anežka Pořízová
Datum zveřejnění: 23.5.2023
Tento článek se pokusí rozebrat genderové role ve vězení. V tomto prostředí jsou ovlivňovány nejen kulturou, ale i samotným vězeňským systémem. U vězněných lidí tedy může dojít k vytvoření konkrétní role, která se v mnoha ohledech liší od té, kterou přijímají v běžném životě mimo vězení.
Socializaci můžeme chápat jako celoživotní proces formování člověka ve společnosti ostatních lidí. Tento proces v sobě zahrnuje i tak zvanou genderovou socializaci, což znamená osvojování si mužské či ženské role (gender role). Tyto role v podstatě udávají, jak se má jedinec chovat v rámci dané společnosti, jaké má mít vlastnosti a jak má vypadat na základě svého biologického pohlaví. V celospolečenském pojetí mužské či ženské identity jde tedy o předpokládané „správné“ či „přirozené“ chování vzhledem k určitému pohlaví. Genderové role jsou určovány společenskými normami a očekáváními a jsou hluboce zakořeněné v kultuře a tradicích dané společnosti. Proto dochází k adaptaci člověka na genderovou roli, a to se zároveň promítá do prostředí, ve kterém se pohybuje.
Fenomén genderových stereotypů
Nejčastějším stereotypem v naší západní kultuře je představa ženy jako matky a pečovatelky, která svůj veškerý čas tráví doma – pere, vaří, uklízí, vychovává děti. Zároveň se stíhá starat o svůj vzhled, aby se manželovi stále líbila. Pokud dojde ke konfliktu, tak neodmlouvá a omlouvá se za chyby.
Mužský stereotyp je přesným opakem toho ženského. Muž by neměl být často doma a pomáhat s domácími pracemi, ale měl by být v práci. Očekává se od něj, že bude vydělávat tolik, kolik je potřeba k samotnému zaopatření rodiny a ideálně tolik, aby to vystačilo i na rodinné dovolené a přepychové zboží.
Tento stereotyp vznikl na základě rodinného prostředí z období do dvacátých let 19. století. Ženy tehdy pracovaly pouze do svatby, potom ze svého zaměstnání odešly a začaly se věnovat péči o děti a domácnost (Goldin 2006). To utvrzovalo stereotyp ženy jako matky a pečovatelky. Genderové role tedy ženám předepisovaly vlastnosti jako starostlivost, pečlivost a úslužnost a mužům naopak pracovitost, samostatnost či soutěživost. Tento stereotyp ovšem platil pouze u rodin střední třídy. V chudších rodinách ženy obvykle pracovaly i po svatbě a během výchovy dětí. (Goldin 2006).
Společně se změnami týkajícími se postavení žen ve společnosti pozvolna dochází k proměně genderových rolí. V současné době již není neměnným pravidlem, že žena opouští své povolání, ale mladý pár společně rozhoduje o tom, který z rodičů zůstane na rodičovské dovolené a který bude pokračovat v budování kariéry. Rozhoduje o tom obvykle druh povolání a ekonomická situace v rodině. Není tedy výjimkou, že se péči o děti věnuje stále více mužů. Péči o domácnost si většinou partneři rozdělí. Ženám již není přisuzována role hlavní pečovatelky a není od ní vyžadována bezvýhradná obětavost a pasivita.
Z tohoto příkladu vyplývá, že vnímání genderových rolí se může měnit v čase s vývojem společenského myšlení při zachování stejného typu prostředí.
Jak se tedy genderové role promítají do prostředí vězení? Jak jsou zde formovány a jak je na ně nahlíženo? Mají v životě vězněných lidí nějaký význam? Zůstávají neměnné nebo dochází k jejich transformaci?
Formování genderových rolí ve vězení
Erving Goffman popsal vězení jako tzv. totální instituci, konkrétně třetí typ totální instituce a to „instituce organizovaná tak, aby ochránila společnost před těmi, kteří jsou bráni jako pro ni úmyslně nebezpeční“. Jako hlavní charakteristiky totálních institucí udává: 1) všechny aspekty života se odehrávají na jednom místě; 2) všichni jedinci mají stejná práva a povinnosti; 3) všechny aktivity jsou pevně naplánované a jejich vykonávání je vynucováno autoritou; 4) dané aktivity jsou součástí plánu navrženého tak, aby splnil oficiální cíle totální instituce (Goffman, 1961). Vězení tedy kompletně ovládá život vězně. Vězeň je ale zároveň ovládaný svojí genderovou rolí. Nabízí se zde posouzení, která z těchto dvou “autorit” bude mít větší vliv, a případně také zda nedochází k jejich konfliktu.
Ženy ve vězení
Vězněné ženy tvoří podstatnou menšinu v celkovém počtu vězňů, přestože jejich počet celosvětově stoupá. Jako příklad předkládám informaci uvedenou v týdenním statistickém hlášení Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky z 2. 12. 2022. Je zde uveden celkový počet 19 213 vězňů, z toho 1 636 žen. Tyto ženy jsou nejčastěji odsouzeny za krádež, podvod či neoprávněné držení platební karty. Vzhledem k nízkému počtu uvězněných žen se dá říci, že vězení je prostor vytvořený primárně pro muže. Nabízí se tedy otázka, jak se budou ženy chovat, když se ocitnou v prostoru uzpůsobeném potřebám opačného pohlaví.
Ženy ve vězení čelí hned několika genderovým stereotypům, a to jak ze strany společnosti, tak mezi sebou. Ze strany společnosti se jedná o klasický názor, že jsou všechny trestankyně “oběti systému,” tedy matky samoživitelky, uživatelky drog, členky minoritních etnik nebo psychicky nemocné osoby. Tento názor v lidech vzbuzuje určitou lítost nad těmito ženami (Kruttschnitt a Gartner 2003). Zároveň ale podporuje stereotyp upozorňující na slabost žen a utvrzuje je v jejich bezmocnosti a zároveň částečné nevinnosti. Pokud jsou tyto ženy opravdu “oběti systému”, tak nemohou za to, jak se chovaly a kde skončily. Tento pohled na ženy ve vězení jako na oběti systému se často opakuje v médiích a ve společnosti jako celek. Je to nepochybně problematické, protože nám to nedovoluje vidět tyto ženy jako plnohodnotné osoby, které mají různé zkušenosti a schopnosti. Pokud se zaměřujeme pouze na jejich zranitelnost a slabost, ztrácíme z dohledu možnost jejich ovlivnění a posílení jejich schopností a dovedností, které by jim mohly pomoci při návratu do společnosti.
Aby si vězeňkyně mezi sebou nepřipisovaly genderové stereotypy, musí balancovat mezi přílišnou a nedostatečnou feminitou. V prvním případě jsou ostatními považovány za “kurvy”, v druhém pak za “lesby” (Nedbálková 2003). Tato označení ovlivňují vztahy mezi spoluvězeňkyněmi a mohou mít negativní vliv jak na jejich sebevědomí, tak na jejich celkový psychický stav.
Součástí života ve vězení, která hluboce ovlivňuje formování genderových rolí, jsou homosexuální vztahy mezi trestankyněmi. Tyto vztahy většinou vzniknou jako forma náhrady mužského protějšku. Zatímco pro některé ženy jsou spíše výjimečné, pro jiné se stávají důležitou součástí vězeňského života. Vězeňkyně se navíc v těchto vztazích rozhodují pro genderové role typu femme nebo butch. Femme jsou právě ženy odlišující se přílišnou feminitou. Tyto ženy se mohou řídit již několikrát zmíněními ženskými stereotypy – jsou submisivní, křehké a často vnímány jako velmi promiskuitní. Butch na sebe naopak berou „mužskou“ genderovou roli. V sexuálních vztazích přebírají roli dominantního aktéra. Zhruba třetina se nenechává uspokojovat ženami typu femme (Ward a Kassebaum 2007). V tom lze vypozorovat určitý konflikt rolí. I přes to, že se tyto ženy ve vězení ujímají „mužské“ role, uspokojování jinými ženami je stále v rozporu s jejich původní „ženskou“ rolí.
Muži ve vězení
Mužům ve vězení je tradičně připisováno „tvrdé“ a „machistické chování.“ Na rozdíl od žen jsou bráni jako nebezpeční násilníci bez ohledu na to, kvůli čemu se do vězení dostali. Není tedy s podivem, že se většina z nich snaží do tohoto stereotypu zapadnout. Toho se snaží dosáhnout například posilováním a účastí ve sportovních aktivitách (Nedbálková 2003).
Naopak určitá část mužů přijímá „ženskou roli“ a navazuje homosexuální vztahy s dalšími vězni. Pokud má docházet k samotnému sexu mezi heterosexuálními muži, musí u jednoho z nich dojít k redefinici z „muže“ na „ženu“. Těmto „ženám“ jsou pak přiřazovány stereotypní vlastnosti jako pasivita, atraktivita, poslušnost. Dominantním heterosexuálním mužům pak tyto vztahy nepřijdou jako homosexuální, protože submisivní partner přebírá „ženskou“ roli (Man a Cronan 2001). Tyto vztahy mohou být jak „jednostranné“, kdy k penetraci a jiným formám uspokojování dochází pouze u jednoho z mužů, tak i „oboustranné“, ve kterých se partneři během sexuálních praktik střídají. Zatímco tyto „oboustranné“ vztahy vznikají z nedostatku intimity a kontaktu s další osobou, tak u „jednostranných“ je to složitější. Ty mohou vznikat za účelem ochrany, zisku těžce dostupných surovin (tabák, potraviny, drogy) nebo jsou vynuceny násilím (Coggeshall 1988). V obou případech se opět objevuje stereotyp, kdy je muž brán buďto jako dominantní agresor, nebo jako partner, který „ženu“ chrání, stará se o ní, zajišťuje jí přepychové zboží. „Žena“ je brána jako pasivní partner, který muži poskytuje sexuální uspokojení.